Nejsem horolezec, ale lákají mě hory. Výšek se k smrti bojím, ale když vím o dosažitelném kopci, tak se ho snažím zdolat. Tak to bylo i na naší aktivní dovolené ve Španělsku. Tu jsme v listopadu 2015 projezdili půjčeným autem a za 14 dní jsme toho stihli opravdu hodně (Madrid, Toledo, Cordoba, Sevilla, Cádiz, Gibraltar, Ronda, Granada a další místa). Jedním z důležitých bodů bylo i zdolání nejvyššího vrcholu kontinentálního Španělska – hory Mulhacén (3478 m) a její méně známější menší sestry Velety (3396 m). Jsou to dva kopce blízko u sebe a spadají do pohoří Sierra Nevada. Výstup na střechu Ibérie je popsaný ve spoustě různých článcích a jak se v nich dočtete, nejde o žádné vrcholové lezení. Výhledy z nejvyššího bodu jsou ale úžasné a s krosnou na zádech to je docela kvalitní výkon.
Povinná výbava jsou hodinky
Já jsem jako obvykle měl s sebou své oblíbené nerozbitné hodinky Wenger Sea Force. Ty už se mnou zažily opravdu hodně (Island, Laponsko a samozřejmě české hory) a chtěl jsem jim dopřát i další titul v podobě zdolání nejvyššího bodu Španělska. Zároveň jsem s sebou měl jedny postarší hodinky Suunto, abych si ověřil, že jsme opravdu ve výšce těsně pod 3500 m.
S hodinkami Wenger na ruce a Suunta připnuté na krosně jsme stoupali z posledního parkoviště vesničky Prado Llano ve výšce 2500 m. Počasí nám přálo, takže v tričku a kraťasech jsme míjeli první nánosy sněhu. Stoupání je výživné a pokoření Velety není otázka chvilky. My jsme navíc šli natěžko, protože jsme chtěli přespat v chatce kousek pod Veletou (Refugio de la Carihuela) a z ní se pak vydat druhý den na Mulhacén.
Dovolím si tvrdit, že s fyzičkou na tom nejsem zase tak špatně, ale od určitých metrů se mě snažila zabít bolest hlavy a s každým krokem jsem se musel co chvíli vydýchat. V hlavě už jsem měl strašáka z výškové nemoci, ale ta mi přeci tak nízko nehrozí. Vysvětloval jsem si to tedy spíš úpalem / úžehem (delší jízda v přehřátém autě + výstup pod silným sluncem bez pokrývky hlavy). Moje přítelkyně mi tak bez problémů stačila a z výstupu se pro mě stalo utrpení a pro ni pohodová procházka beze spěchu.
Na vrchol i na kole
Vrchol jsme zdolali někdy kolem 4. hodiny a kochali jsme se z něj nádhernými výhledy necelou hodinu. Po nás na vrchol došel / dojel první a po chvíli druhý cyklista. Po zjištění, že oba jeli z města Granada vzdáleného 50 km a zdolali ještě tohle převýšení, jsme byli ohromení. Jeden z cyklistů byl ze švýcarské nadace podporující léčbu rakoviny, kterou sám překonal. Hýřil štěstím a dojetím, protože si už nemyslel, že by někdy něco podobného mohl dokázat. Navzájem jsme si pogratulovali k výkonu (i když ten jeho byl nesporně obdivuhodnější), vyfotili se na vrcholu a pomalu sestoupili do kamenné noclehárny Refugio de la Carihuela. Tu jsme s Aničkou měli celou pro sebe (úkryt poskytuje prostor pro asi 8 lidí), protože v tomto období (listopad) asi na Veletu nejdou zástupy lidí. V chatce už jsem s poměrně velkou bolestí hlavy rychle ulehl a modlil se, ať to do zítřejšího dne přejde, protože Mulhacénu jsem se nehodlal vzdát.
Mulhacén volá
Druhý den ráno jsme provedli základní hygienu, uvařili si čaj a posnídali. Výhledy na Mulhacén byly lákavé a já se cítil poměrně dobře. To se však s prvním stoupáním změnilo. Z chatky Carihuela je trasa na Mulhacén z počátku mírným sestupem navedena na cestu po vrstevnici. Není se kde ztratit a jediným rozcestím může být zkratka vedoucí přes kopec k jezeru Laguna de la Caldera. Tuto trasu jsme zvolili my a nemohli jsme si ji vynachválit. Sice to z počátku vypadá mírně nebezpečně, ale pohled na jezero a Mulhacén za to stál. Kolem jezera jsme prošli až k chatce Refugio Vivac de la Caldera, kde jsme po krátkém zamyšlení ponechali krosny a šli na vrchol na lehko.
Výhled až do Maroka
Při výstupu jsme nikde neviděli ani živáčka, i když já jsem měl dost starostí sám se sebou, protože se mi opět ozvala tepající bolest hlavy. Stoupání je chvílemi dosti monotónní, protože vyšlapaná cesta vede kamením a pouze občas bylo někde spestření v podobě sněhu. Přesto je výstup krásný a to zejména díky výhledům na ostatní hory. Na samotném vrcholu Mulhacénu mě překvapily základy kamenných budov, které tam asi v minulosti stály. Vrchol pak tvoří malá kamplička a na ní betonový pylón. Někteří cestovatelé tvrdí, že za dobrých podmínek můžete vidět až do Maroka (na jih), což jsme my netušili a tak jsme Maroko na jihu ani nehledali.
Při sestupu jsme si všimli prvních zvědavců v podobě horských koz a po zaostření jsem rozpoznal také lidi. Celkem jsme cestou z vrcholu potkali asi 8 lidí a z toho 2 běžce, kteří nás rychlostí mírně řečeno zahanbili. Jinak by se ale dalo říct, že jsme měli hory skoro celé pro sebe.
Na zpáteční cestě k autu jsme zkusili jít celou dobu po trase, takže namísto zkratky přes sedlo jsme šli kolem chatky Refugio Pillavientos a trošku si tak nadešli. Znovu jsme pozdravili Veletu, prohlédli si lyžařské svahy bez sněhu a stejně jako cestou nahoru si zkrátili serpentiny napřímo dolů. Symbolické bylo také rozloučení s památníkem Virgen de las Nieves (památník Panny Marie Sněžné), kterým jsme při stoupání prošli.
Zvládli jsme to a hodinky taky
Hodinkám nevadila výrazná změna nadmořské výšky (vyjížděli jsme od moře až do 2500 m na poslední parkoviště odkud jsme zamířili do 3400 m na vrchol Velety). Za den tak hodinky bez problémů překonaly změnu 3400 m. Teplotní a tlakové změny se nijak neprojevily. Plavání a delší pobyt na přímém slunci jim také nevadí a v noci zase pomohla skvělá luminiscence. Nebylo tak potřeba hledat Suunta, abych si je rozsvítil a podíval se na čas. Ty jsem tak kontroloval jenom kvůli nadmořské výšce a teplotě.
Že hodinky Wenger Sea Force celou dovolenou vydržely bez újmy asi není třeba dále rozepisovat a stejně tak netřeba popisovat, že i my jsme si Španělsko maximálně užili. Už teď se těším, až vyrazíme znovu.
Máte podobnou zkušenost? Podělte se s námi a my vám ji zde rádi zveřejníme.
Za Helveti – Jiří Štencek