Vedu v sobě, ale i na svém zápěstí, vnitřní boj. Nosit klasické hodinky nebo ty chytré? Pokusím se vám vysvětlit, proč to stále vyhrávají ty klasické „hloupé“. A to přestože mám k těm chytrým nemalý respekt a v určitých chvílích pro ně sahám velmi rád.

V dnešní době, kdy technologie postupně prostupuje každým koutem našeho života, se může zdát až zvláštní, že někdo dobrovolně sahá po mechanických hodinkách. Ano, mluvím o těch klasických – bez displeje, bez notifikací, bez GPS. Přesto je stále nosím. A co víc – nosím je s radostí, s hrdostí a s vědomím, že je to volba, která není vždy racionální, ale je o to víc lidská.

Obsah článku

Zpracování a krása

• Číselníky hodinek jsou uměleckým dílem, které mě baví sledovat znovu a znovu. Je to často detailně zpracovaná souhra barev, tvarů, brusů, leštěných ploch, ruček, indexů. A to všechno ještě různorodě hraje pod jiným úhlem světla a jeho intenzitou.

• Ach ta Lumi! Nic nenahradí pohled na zářivě osvícený číselník luminiscencí chvíli po té, co hodinky dostaly zásah sluneční energií a vy jste vstoupili do tmavé chodby. Hodinky září silně zelenou lumi a já si ten pohled nikdy neumím odpustit a vnitřně vzdychnu „wow“ 🙂

• Pouzdra klasických hodinek jsou taky zpracováním a materiály jinde než ty chytré. Neočekává se totiž, že se k nim bude majitel chovat s tak desktruktivním charakterem, jak to někdy zažívají sportovní počítače. Chytré hodinky můžou časem být stejně skvěle zpracovány, ale spíše o tom pochybuji, protože způsob jejich použití vyžaduje odolnost, lehkost a tam prostě plast hraje svou roli.

Chytré hodinky mají „prostě displej“ a ten ve mně, ač sebejemnější a kvalitnější nevzbuzuje takové emoce, jako zajímavě zpracovaný číselník s indexy a ručičkami.

Jednoduchost a přetrvání v čase

Klasické hodinky neumějí nic… Rozumějte – nic po mně nechtějí, nic mi neříkají a prostě jenom jsou (v tom nejlepším případě i jdou a ukazují přesný čas). Mám je jako doplněk, vzpomínku na něco v mém životě důležitého, artefakt, talisman, klenot.. cokoliv.

Chytré hodinky velmi pravděpodobně budu chtít po 3-5 letech vyměnit za novější model a pak ani nemůžou držet onu „pořizovací“ upomínku v čase. Nemohou dobře zastat úlohu dědičných hodinek, protože při představě darování svých Garmin Epix 2 mému synovi k 18. narozeninám (za 11 let) by už šlo o velmi úsměvnou hromádku elektroniky mířící do křemíkového nebe. Kdežto mechanické Seiko Presage budou mít stále onu hodnotu a schopnost odolat technologickému stárnutí.

Mechanika

Mohl bych psát dlouze o tom, jak obdivuji složitost mechanických strojků, jejich automatický nebo manuální nátah, který dodává energii celému soukolí ve výsledku ukazující přesný čas. Kdysi jsem napsal: „Doslova by se dalo říct, že automatické hodinky jsou s vámi v souznění každého kroku a pohybu ruky. Rotor za průhledným dýnkem hodinek se roztáčí znovu a znovu a vy tak každým pohybem ruky přinášíte čerstvou energii tomuto ústrojí.“ a lépe už to asi nikdy nenapíšu 🙂

Závislost na chytrých hodinkách

Na chytrých hodinkách se snadno buduje závislost. Pokud jste tedy ten typ člověka, který spadá do některé z kategorií: sportovec, statistik (datový šílenec), neustále hubnoucí člověk, turista, lovec čtverečků… pak prostě chytré hodinky nechcete dávat z ruky. Protože byste přišli o data (sport, tepovka, spánek, kalorie, stres, každý prd) a nebo o možnost zaznamenat aktivitu či ulovit čtvereček, který ještě nemáte. Pak je těžké dostat na ruku jiné než chytré hodinky.

Nerad to přiznávám, ale to je i můj případ. Data a statistiky mám rád, motivují mě se překonávat, víc a častěji sportovat a neustále znovu a znovu zhubnout 🙂 I proto to řeším dvěma hodinkami.

Lék na problém

Zkoušel jsem a stále zkouším nosit na každé ruce jedny hodinky. Chytré na levé a klasické na pravé. Proč právě takhle? Garmin Epix 2 jsou pro mě větší hodinky a na pravé ruce mi prostě vadily. Zvažuji ale novější model Garmin Fenix 8 ve verzi 47mm a ty by mohly lépe sedět i na té pravé.

Občas se cítím jako výstřední blbec a někdy jde o dobrou záminku – k hovoru s cizincem. Na důležité schůzky si stále beru jenom elegantní klasiku a na sport zase jenom ty sportovní. Když ale mám obě zápěstí obsazená hodinkami, tak pro fotku je stejně musím sundat a nasadit na levé zápěstí, abych je pravou rukou dokázal vyfotit.

Budoucnost

Už tady byly snahy přenést chytrost do klasických hodinek (Frederique Constant, Alpina, Tissot, Tag Heuer a další) nebo udělat chytré hodinky, aby aspoň vypadaly jako ty klasické (Withings, Sequent, Kronaby). Ale nepřijde mi, že by některá z těchto snah slavila velký úspěch.

Byl tady i směr, kterému jsem obzvlášť fandil – chytré kožené řemínky / náramky, které byste mohli kombinovat s hodinkami. Koketoval s tím například Montblanc. Ale i to bude nejspíš slepá cesta. Že jde chytrost vecpat do opravdu malého provedení prokazují chytré prsteny jako Oura, tak proč by to nešlo do řemínku hodinek. I kompatibilita s rozdílnou šíří nožiček hodinek by se dala vyřešit nějakou šikovnou redukcí.

Můj skromný tip ale bude, že tyhle cesty se jen tak nespojí a klasické hodinky budou dál „hloupé“ a ty chytré se sice budou zpracováním přibližovat k těm klasickým, ale to srdíčko tam nikdy nebude.

Alibismus?

Už jenom důvod, že tenhle článek píšu, je jakýmsi pochybováním nad stavem věcí. Proč bych si jinak musel zdůvodňovat lásku ke klasických hodinkám? Kdybych jiné nenosil, nemusel bych. Ale opak je pravdou. Chytré hodinky se na mou ruku dostávají velmi často. U sportu, na výletě, při aktivitách, které si chci měřit.

A já si pak říkám, nestačily by mi právě jenom ty chytré? Kdybych nebyl profesně zdeformovaný? To už se ale nikdy nedozvím 🙂 Napište mi do komentářů svůj pohled na věc – upřímně mě zajímá, jak to mají „obyčejní“ milovníci hodinek, kteří si budují sbírku a do svého života začlenili smartwatche nebo sporttestery.