SC: Okey, Houstone. Eh, měli jsme tady problém.
CAPCOM: Tady Houston. Ještě jednou prosím?
SC: Houstne, měli jsme problém. Výpadek proudu na sběrnici B.[1]

Houstone, měli jsme tady problém. Touto větou začíná jeden neuvěřitelný příběh o záchraně třech amerických astronautů, kteří se ocitli daleko ve vesmírů ve vážně poškozené kosmické lodi. Zkrat v elektrickém obvodě způsobil explozí jedné kyslíkové láhve a ta zase roztrhla vnější hliníkový plášť servisního modulu kosmické lodě. Z lodi rychle uniká kyslík. Na palubních přístrojích v průběhu dvou sekund začínají naskakovat nové a nové chybové hlášky. V tomto momentě se astronauti už nepohybovali na bezpečné translunární dráze, která by je bez dalšího zavedla zpátky na Zem. Domů to měli 321 860 kilometrů. Aby se vrátili, museli nutně provést sérii několik přesně odměřených zážehů motorů. Ale to teď nebylo hlavní starostí naší trojice hrdinů. Velitel kosmické lodě, Jim Lovell, totiž vidí nejakutnější problém. Přes průhled jasně pozoruje, jak jim z lodě do vesmíru utíká kyslík. Tlak v jedné nádrží je na nule, v druhé vytrvale, a hlavně rychle klesá. Nezbývá jim nic jiného než přepnout přívod kyslíku na nádrže v lunárním modulu určeném pro přistání na Měsíci. Problém byl v tom, že v těch nádržích měli dostatek kyslíku pro dva astronauty na dva dny. Oni byli na palubě tři, a cesta domů jim bude trvat dny čtyři. Navíc kyslík nepotřebovali pouze k dýchání, ale taky k výrobě elektřiny. Museli tedy šetřit. Pořádně. V provozu nechali pouze nejdůležitější elektrické systémy, vše ostatní, včetně topení a navigačního systému vypnuli.

Nebyli v tom ale sami. Doma na Zemi každý v NASA pracoval na plné obrátky, aby tyto tři vesmírné trosečníky dostali bezpečně zpět na Zem. A odvedli zatraceně dobrou práci. Dva dny po nehodě a po dalších nepřetržitých peripetiích se loď nacházela už podstatně blíže Země a začínalo to vypadat nadějně. Objevil se ale ještě další, nový problém. Návratová trajektorie letu a úhel pod kterým měla loď vstoupit do atmosféry byl příliš mělký. Pokud by jej nekorigovali, jednoduše by se při pokusu návratu na Zem od její atmosféry odrazili zpět do vesmíru. Jedná se o prakticky úplně stejný fenomén jako když hodíte oblázek na vodní hladinu a on se od ní odrazí dál. Jenomže v tomto případě by takový odraz dost jistě znamenal pro astronauty rozsudek smrti. Bylo potřeba ještě jednou zažehnout motory a zkorigovat úhel vstupu. Tento zážeh bylo ale potřeba provést naprosto precizně. Pokud by trval jen o trochu déle, než kolik bylo potřeba, úhel vstupu do atmosféry by byl naopak příliš ostrý a loď by v atmosféře shořela. A tady je ten problém. Navigační systém lodi spolu s přesným elektronickým časoměřičem, který normálně zaručuje naprostou přesnost těchto korekčních zážehů, byl v rámci úspory energie vypnut. Naštěstí astronauti měli na svém zápěstí další přesný časoměřič, který ke svému pohonu nevyužívá elektrické energie, ale mechanickou pružinu. Jedná se o hodinky, které každý astronaut dostal při letu do vesmíru. NASA hodinky pro astronauty pečlivě a dlouho vybírala. Nyní se náročné testy ukazují jako správný postup. Hodinky i v těžkých podmínkách fungují skvěle a John Swigert přesně odměří potřebných 14 sekund pro zážeh. Apollo 13 je na správné trajektorií, něco později, a za mohutného potlesku všech v řídícím středisku, dosedá do Pacifického Oceánu. Tento příběh je snad všem alespoň trochu obeznámeným s příběhem o dobývání vesmíru dobře znám. Dnes se ale chci blíže podívat na jednoho aktéra, který v celé vesmírné historii hraje vcelku nenápadnou, ale zato o to důležitější roli. Jedná se o zmíněné hodinky, které měli astronauti na rukou při svých cestách na Měsíc. Tentokrát bez nadsázky zachránily životy tři odvážných astronautů. Ale astronauti je nepotřebovali pouze v kritických situacích. Využívali je zcela běžně a pokud by se pokazily, následky by mohly být fatální. Jakou tedy hrály úlohu? Proč jsou tak důležité? Jakým testům byly podrobeny? Proč byly vybrány ty, které byly vybrány? V minulém díle jsem psal o roli Bulovy při dobývání vesmíru, jak na tom byla teď? Na tyto a další otázky zkusíme společně dnes najít odpověď.

Počátky hodinek ve vesmíru

Vše začalo 5. května 1961, kdy první Američan, Alan Shepard, letěl do vesmíru. Co je známo, tak mu ale na zápěstí netikal žádný malý stroj. Je to možné? Ano, NASA skutečně ve svých počátcích hodinky astronautů nijak neřešila a případné obstarání i volbu nechávala na nich. Snad za to mohl i fakt, že Američané dostávali od svých Sovětských kolegů ve vesmírném souboji pořádnou nálož a absolutní prioritou tak bylo dohnat a ve finále i předstihnout Sověty ve vesmírném závodě. Na hodinky teď ještě málokdo myslel.

Každopádně; prvním Američanem který ve vesmíru hodinky měl byl John Glenn. Vzal si sebou na misi Mercury 6 chronograf značky Heuer[2]. Další potvrzené hodinky ve vesmíru na rukou amerického astronauta jsou Breitling Navitimer Cosmonaut a to v roce 1962 na palubě Mercury 7. Tímto se konečně dostáváme k třetímu astronautovi, který si do vesmíru vzal své vlastní hodinky. Jedná se o Waltera Schirra a jeho hodinky Omega Speedmaster. Je dobré si všimnout, že všechny dosud zmíněné hodinky mají jedno společné. Jedná se o chronografy, tzn. hodinky s funkcí stopek.

Jak se lety do vesmíru stávaly stále delší a komplikovanější, NASA si začala uvědomovat, že hodinky se nutně už brzy stanou nezbytnou součástí výstroje astronautů. Klíčovou funkcí bude právě zmiňovaný chronograf.  Astronauti potřebují přesně odměřit čas hned při více pracovních úkonech. A stopky musejí fungovat vždy bezvadně, jinak by se životy průzkumníků vesmíru ocitly v ohrožení. No a k čemu konkrétně astronauti hodinky potřebovali? Tak třeba první americký EVA (výstup do volného vesmíru) byl naplánován už během mise Gemini 4 v roce 1965. Astronaut v tomto případě používal hodinky k tomu, aby určil čas, který ve vesmíru strávil, a tak se mohl včas a bezpečně vrátit do své domovské lodi. Dále astronauti potřebovali odměřit čas zážehů motoru. Měli k tomu sice primárně určený zabudovaný časoměřič v palubních systémech lodi, ale jistota v podobě mechanického chronografu na zápěstí byla vždy vítaná. A jak již víme z úvodu, tak přesně tato pojistka pomohla zachránit astronauty z mise Apolla 13. Výhledově astronauti budou potřebovat hodinky k tomu, aby odměřili čas, který stráví na povrchu Měsíce. Pokud by jim totiž při pobytu na měsíčním povrchu došel kyslík, měli by pěkně dusný problém.

Hodinky musely fungovat naprosto spolehlivě. A to i v drsných podmínkách které ve vesmíru a na povrchu Měsíce panují. Vybrané hodinky musely vydržet obrovské rozdíly teplot (v otevřeném vesmíru je teplota -270,15°C; v kosmické lodi cca 20°C), možné nárazy během pohybu astronauta v lodi při nulové gravitaci, obrovská přetížení při startu a návratu na Zem, všudypřítomný měsíční prach, možná vystavení vlhkosti (kosmická loď při návratu na Zem přistává do oceánu), rozdíly atmosférického tlaku (z vakua do natlakované kosmické lodi a naopak), vibrace a další. Jak jde vidět, nároky na hodinky byly značné. Zvlášť vezme-li v potaz, že se mělo jednat o chronografy a ty se skládají ze stovek a stovek miniaturních pohyblivých částí, které musejí k sobě přesně lícovat. Jakýkoliv pohyb součástek uvnitř strojku, nebo i jen smítko prachu na nesprávném místě v hodinkovém strojku by mohlo mít pro astronauta fatální následky.

První výběr hodinek pro americké astronauty

Někdy počátkem roku 1964 pověřila NASA mladého ambiciózního inženýra, Jamese H. Ragana úkolem vybrat pro astronauty vhodné hodinky. Ragan na to samozřejmě nebyl sám, utvořil kolem sebe celý tým odborníků, kteří mu pomáhali s výběrem i organizací testů. Tato komise připravila oficiální listinu se seznamem požadavků, které u hodinek vyžadovali. Mezi hlavní nároky patřila funkce chronografu, možnost hodinky bezpečně nosit vně skafandru a odolnost vůči podmínkám, které je na cestě do vesmíru, a ve finále i na Měsíc, budou čekat. Tuto listinu následně komise rozeslala jednotlivým dodavatelům velkých hodinářských firem v USA. Bohužel nyní se dostáváme do této fáze našeho příběhu, kde se mnohé informační zdroje rozcházejí (a často i rozporují) a je zde pouze málo skutečně originálních informací ohledně dalšího postupu při výběru. Bohužel asi největší spory a nejasnosti se týkají informací ohledně toho, které značky byly osloveny, které na výzvu NASA reagovaly, a které nakonec postoupily do finální fáze výběru – testování. Jednu věc ale víme celkem jistě. Často opakovaná historka o tom, že NASA zakoupila hodinky k testování na lety do vesmíru u Houstonského klenotníka není a nemůže být pravdivá. NASA je a vždy byla veřejnou výzkumnou organizací vlády Spojených Států Amerických. Podle tehdejších zákonů NASA nemohla bez dalšího zakoupit hodinky od soukromé osoby do svého vlastnictví. Pravdivý je ale fakt, že ne všechny hodinkové značky vůbec věděly o tom, že jejich modely NASA testuje pro jejich následné použití ve vesmíru. Bylo to proto, že pokud NASA kontaktovala společnost, která své sídlo neměla v USA, tak nekomunikovala přímo s originálním výrobcem, ale hodinky obstarávala u Amerických dodavatelů těchto firem, a ne všichni dodavatele o tom informovaly své partnery ve Švýcarsku.

Jak jsem již psal výše, zdroje se rozbíhají v tom, kdo všechno byl kontaktován a kdo na výzvu reagoval. Nejpalčivější otázka je u Bulovy. Spolupráce s touto americkou firmou se zdá logická už vzhledem k tomu, že strojky Bulova Accutron v té době už deset let spolehlivě plní funkci palubních časoměřičů prakticky ve všech strojích NASA. Navíc se jedná o čistě Americkou společnost (byť s českými kořeny) a na to hrdý občan USA tehdy slyšel. Některé zdroje tvrdí, že Bulova kontaktovaná byla a že dokonce dodala své vlastní modely hodinek, které ale propadly v testech. Další tvrdí, že Bulova se svým modelem byla ve všech testech úspěšná, ale NASA dala přednost jiné alternativě, protože hodinky Bulovy byly jednoduše příliš drahé v porovnaní s jiným modelem, který testy prošel rovněž. Žádný z těchto zdrojů ale není podložen oficiálními dokumenty a ve zprávě NASA se o Bulově v této části výběru nic nedočteme. Nicméně absence důkazu neznamená důkaz absence a s jistotou nemůžeme Bulovu odepsat. V muzeu Omegy vám sdělí, že Bulova nebyla dokonce ani kontaktována. Mělo tomu být proto, že v té době Bulova sic vyráběla a dodávala speciální model určeny pro astronauty, konkrétně Accutron Astronaut, ale ten postrádal funkci chronografu. Po pravdě, Bulova v té době neměla ve své nabídce žádný model s chronografem, a to ani v klasickém, mechanickém, ani v ladičkovém provedení.  I další postup Bulovy poté co byl vybrán vítěz prvních testů, by odpovídal verzi, jenž uvádí muzeum Omegy. Jak jsem psal výše, s jistotou to ale říct nedokážeme.

Naštěstí v dalších otázkách jsem už moudřejší. S určitostí můžeme říct, že NASA se ozvaly zpět ozvaly alespoň čtyři společnosti a zaslaly k testování své modely. Jednalo se o značky Longines, Omega, Rolex a Hamilton.

Poslední jmenovaný, Hamilton, zaslal NASA model kapesního chronografu. Jelikož už na první pohled bylo jasné, že nesplňuje požadavky stanovené hned v zadávací dokumentaci (možnost nosit hodinky vně skafandru), NASA model od Hamiltonu vyřadila. K samotným testům se dostaly modely tří švýcarských značek. Testy kterými hodinky musely projít měly simulovat všechny možné scénáře, které je mohly ve vesmíru čekat a byly rozděleny do 11 samostatných zkoušek:

1. Vysoká teplota: hodinky byly vystaveny po 48 hodin teplotě dosahující 71°C a poté na 30 minut teplotě dosahující 93°C.
2. Nízká teplota: 4 hodiny při teplotě -18°C.
3. Teplota a atmosférický tlak: 15 cyklů během kterých byly hodinky zahřívaný na teplotu 71°C po dobu 45 min a poté chlazeny na -18°C po dobu 45 minut při tlaku 10-6 atm.
4. Vlhkost: 240 hodin při střídavých teplotách 21°C a 71°C a relativní vlhkosti vzduchu minimálně 95%.
5. Čistý kyslík: 48 hodin ve vzduchu skládajícího se ze 100% kyslíku při tlaku 0,35 atm.
6. Nárazuvzdornost: vystavení 6 otřesům o síle 40 G, každý trval 11 milisekund a to v 6 různých směrech.
7. Přetížení: akcelerace z 1 na 7,25 G během 333 sekund.
8. Dekomprese: 90 minut ve vakuu při teplotě hodinek 71°C a 30 minut při teplotě 93°C
9. Přetlak: 1,6 atm na minimální čas jedné hodiny
10. Vibrace: Tři cykly vibrací trvajících 30 minut ve spektru od 5 do 2000 Hz
11. Akustický hluk: 130 DB na frekvenci 40 až 10,000 Hz po dobu 30 minut.

James Ragan si na těchto testech dal záležet. Hodinky se testovaly od 21. října roku 1964 a testy trvaly skoro půl roku. Vítěz byl znám 1. března 1965. Stal se jim model Omegy z řady Professional – Speedmaster.

Speedmaster tak získal oficiální status NASA – hodinky způsobilé pro použití při vesmírných misích Amerických astronautů. Žádný jiný model těmito testy úspěšně neprošel. Pikantní je, že samotná Omega o svém úspěchu dlouho nevěděla. New Yorský dealer který dodal modely k testům pro NASA Omegu nijak neupozornil. A tak přední manažery Omegy ve Švýcarsku čekalo příjemné překvapení. V podvečer 3. června 1965 totiž do volného vesmíru vystoupil první Američan. Edward White strávil mimo kosmickou loď ve vesmíru 22 minut a k sledování uplynulého času využíval své nově certifikované hodinky. Speedmaster. Hodinky šlo rozpoznat na fotografiích, které pořídil jeho kolega James McDavid a Omega se neopomněla NASA zeptat, zda Edward měl skutečně na ruce jejich model. NASA jim to potvrdila spolu s informací, že Speedmaster se stal oficiálním modelem pro vesmírné mise. Překvapení to bylo vskutku příjemné a Omega až dodnes svým zákazníkům připomíná, že Speedmaster byl vybrán na základě sériově vyráběných a běžně prodávaných kusů a nejednalo se o jejich zvláštní prototyp. Taková byla kvalita tehdejších modelů Omegy.

Bulova a druhý výběr

Ale zpátky k Bulově. Byť nevíme, jak to s ní bylo během prvních testů, víme docela dobře, co se dělo potom. Je asi zřejmé, že vítězství konkurenční Omegy při závodě o vesmírné hodinky v Bulově nenesli dobře. Ano, co je Vám z toho, že jste vytvořili zcela novou technologii a zásobujete prakticky veškeré americké vesmírné stroje přesnými časoměřiči, které toho vydrží ještě více než jeho starší mechanický příbuzný. Na fotkách z vesmíru strojky Accutronu poznat nepůjde, ale zato moc dobře jsou tam vidět hodinky které má astronaut na ruce. Problém byl v tom, že NASA už své vesmírné hodinky našla a docela dobře se osvědčily. Nebyl žádný důvod provádět nové testy a vybírat nové hodinky. V Bulově ale přece jenom vymysleli plán, jak toho dosáhnout. A byl to dobrý plán, byť ho nedomysleli do úplného konce, a nakonec si tím Bulova uřízla jednu velkou ostudu.

Plán byl následující. NASA, jakožto veřejná státní organizace, musí postupovat v mezích správního řádu a musí dodržovat všechny zákony a podzákonné předpisy v té době platné. Pokud by tak nečinila, riskovala postih v rámci státního dozoru, nebo jej mohla žalovat zúčastněná soukromá osoba. A tady Bulova našla svůj svatý grál. Správní žalobou se domáhala zopakování výběrového řízení na hodinky pro astronauty, protože v původním řízení NASA neaplikovala zákon „Kupuj Americké“ z roku 1933. Tento zákon stanovil, že veškeré nákupy pověřené vládou Spojených Státu mají preferovat Americké výrobky. Konkrétně by, pokud možno, vláda měla nakupovat pouze takové výrobky, které byly alespoň z 51 % vyrobeny na území USA. Jelikož Bulova je Americkou společností, měla za to, že tento zákon ji automaticky dává podstatnou výhodu. A skutečně. V roce 1972 NASA reaguje na žalobu a opakuje výběrové řízení hodinek pro astronauty. Tentokráte už v souladu se zákonem „Kupuj Americké“. Tohoto řízení se účastní pouze dvě firmy. Bulova a Omega. Omega si byla vědoma, že fakticky má sice výhodu (Speedmastery se v té době už používaly skoro 7 let a NASA neměla důvod kupovat nové, jiné hodinky), ale pokud si chce zachovat prestiž výrobce hodinek pro astronauty, bude muset splnit podmínky Amerických zákonů. Obrací se tedy s prosbou o pomoc ke dvěma Americkým společnostem. Pouzdro a sklíčko Speedmasteru se bude vyrábět v továrně Starr Watch v Michiganu a následně se tyto komponenty zašlou do továrny Hamilton Watch v Pennsylvanií, kde se zkontrolují a otestují. Nakonec se pouzdra zašlou do Švýcarska, kde do nich vloží své strojky Švýcarští hodinoví mistři a odešlou hotový výrobek do Houstonu.

Bulova mezitím řešila jiný problém. Jako Americká společnost si se zákonem „Kupuj Americké“ nelámala hlavu, ale potřebovala hodinky, které by prošly náročnými požadavky americké vesmírné agentury. Bulova sama se v té době soustředila hlavně na Accutrony, a proto se o pomoc s výrobou vesmírných prototypů obrátila na svoje dceřiné společnosti ve Švýcarsku. Společně s Universal Geneve dali dohromady 16 prototypů, které pak poslali NASA k testům. Bohužel, tím si Bulova naběhla do své vlastní pasti. Ještě, než NASA přistoupila k samotným testům, tak ověřovala, že všechny hodinky jsou v souladu s podmínkami v zákoně „Kupuj Americké“. Omega prošla, Bulova ne. Byť byla Americká společnost, tak Bulova pro své prototypy používala skoro výhradně součástky od jiných společností, především z dílen Universal Geneve ve Švýcarsku. Po interním auditu vyšlo najevo, že cena komponent potřebných pro výrobu hodinek zakoupených mimo země USA převyšovala cenu komponent zakoupených nebo vyrobených na území Spojených Států. Marné byly argumenty Bulovy, že cena hodinek je mnohem více, než jenom ceny komponentů a že drahý výzkum a vývoj úplně nových chronografů probíhal na území Spojených Států. Vniveč přišla tvrzení, že Omega pouze vyrábí některé jednoduché části Speedmasteru v USA, ale veškerý vývoj, výzkum a reálná práce se nachází ve Švýcarsku. NASA nepustila ani jeden z 16 prototypu Bulovy do druhé fáze výběrového řízení – testů. A tak oficiálními hodinkami amerických astronautu zůstaly i po roku 1972 Omegy.

Příběh jednoho prototypu

Jak se ale později ukázalo, snahy Bulovy nakonec nebyly až tak marné, jak se mohlo zdát. Sama Bulova to dost dlouho nevěděla, a přitom to pro ně dopadlo snad nejlíp jak mohlo. Pokud by totiž, čistě teoreticky, Bulova splnila podmínky a v testech by se ukázalo, že její modely jsou lepší než Speedmaster, tak by pro let na Měsíc už bylo stejně pozdě. Program Apollo byl totiž z politických důvodů ukončen předčasně. Poslední dva lety, Apollo 18 a 19 byly zrušeny a již hotové rakety Saturn V se přesunuly ze vzletových ramp do muzeí. Ale zpátky k našemu příběhu. Jak již víme, Bulova někdy v roce 1972 dodala NASA k testování 16 jejich prototypů chronografů. A ty se nevyvinou a neposkládají za noc. Vlastně už v roce 1966, kdy Omega postavila na úspěchů Speedmasteru svojí reklamní kampaň, Bulova kontaktovala NASA s tím, že jsou schopni vyrobit kvalitnější hodinky a dostat tak americkou hodinkovou značku na Měsíc. Jak již víme, gentlemanům z Bulovy se pány od NASA nepovedlo přesvědčit, a nakonec se vydali cestou správní žaloby. Ještě předtím ale Bulova zkusila jiný přístup.

Zástupce společnosti Bulova byl v té době generál James McCormick, který se za času svého působení v armádě dobře seznámil s plukovníkem Frankem Bormanem. Frank Borman byl původně stíhač, nyní ale již zkušený astronaut. Patřil do posádky Apolla 8, byl tedy jeden z prvních tři lidí, kteří kdy obkroužili Měsíc na jeho oběžné dráze. A Frank se pochopitelně dobře znal s dalším astronautem, Davidem Scottem. David Scott byl Frankův parťák z jejich armádních dob, nyní oba působili v NASA a David se připravoval na vrchol své kariéry – let na Měsíc na palubě Apolla 15. James McCormick tehdy skrze Bormana oslovil na začátku roku 1971 Scotta a přemluvil ho, aby si jako záložní hodinky sebou vzal na povrch Měsíce i prototyp chronografu od Bulovy. Dave souhlasil, a ještě Jamese poprosil, jestli by mu Bulova nemohla dodat přesné stopky.

Chronografy na zápěstí totiž odměřovaly čas s přesností 1/5 sekundy. Scott měl strach, že pokud by se něco stalo s palubním časoměřičem, tak pouze za pomocí hodinek na zápěstí nebude moci přesně odměřit čas zážehu motoru ve fázi posledního přiblížení k Měsíční orbitě. Byla to relativně oprávněná obava. Astronauti se totiž ve svém velitelském modulu snažili vždy dostat až na nejnižší možnou orbitální dráhu nad povrch Měsíce, aby přistávací modul to měl k povrchu co nejblíž. To ale znamenalo, že pokud by velitelský modul brzdil o sekundu déle než měl, dostal by se do kolizního kurzu s Měsícem a následky by byly fatální (minimálně pro průběh mise). Bulova souhlasila a Dave si na palubu vzal jejich náhradní chronograf a záložní stopky.

Během mise Scott použil oba předměty. Stopkami kontroloval palubní časoměr při přibližovacím manévru. Manévr proběhl v pořádku, stejně tak sestup v lunárním modulu a 29. července 1971 v 20:05:46 přesně, dosedli na povrch Měsíce. Tam Dave a jeho kolega James tak řádili v lunárním vozítku, že Davovi prasklo sklíčko na jeho Speedmasteru. Naštěstí si toho všiml a u třetího výstupu tedy použil náhradní prototyp od Bulovy. Ten vydržel a Scott jej pak používal po celý zbytek mise až do úspěšného návratu na zem. Akorát David poněkud opomněl celou záležitost sdělit Bulově.

Při pohledu na použitý chronograf Bulova jdou jasně vidět vrypy v plastovém sklíčku, které hodinky utrpěly při práci na drsném měsíčním povrchu. Při bližším prozkoumání jde vidět, že na hodinkách je stále přítomný Měsíční prach.

Stejně zajímavý je osud hodinek poté, co se astronauti Apolla 15 úspěšně vrátili na zem. Všechny oficiálně dodávané Speedmastery pro astronauty byly totiž stále ve vlastnictví NASA a astronauti je po návratu na zem museli vrátit. Chronograf, ale i kapesní stopky si Dave Scott na palubu vzal jako své osobní věci. To znamenalo, že po nutné inspekci mu je NASA vrátila zpátky do jeho vlastnictví a mohl s nimi volně nakládat. Po pravdě, je docela pravděpodobné, že Scott na ně na nějaký čas zapomněl. Taky když doplňoval transkripci své komunikace z mise, tak uvedl, že měl u sebe náhradní hodinky značky Waltham. Až později, když celá věc začala zajímat novináře, zavzpomínal, vytáhl hodinky z úschovy (ale neoprášil) a opravil své tvrzení.

Dave se později rozhodl tyto hodinky prodat. Přeci jenom, suvenýru měl dost a o hodinky byl zájem. Jednalo se o jeden jediný kus, který mohli obyčejní lidé vlastnit. Jak již bylo řečeno, všechny Speedmastery jsou stále ve vlastnictví NASA a ta je rozhodně prodávat nehodlá. 15. října roku 2015 se otevřela aukce ve které je David nabídl vášnivým sběratelům všech věci tikajících a létajících. Podle článku na Hodinkee z 1. října byla odhadovaná cena tohoto kusu $50,000 (cca 1,1 mil. Kč). To, že tento odhad bude hodně daleko od reality bylo docela zřejmé už v této době. Nikdo ale netušil jak moc. Konečná cena těchto hodinek se totiž vyšplhala na astronomických 1,3 mil. dolarů, po zdanění dokonce na 1,6 mil. dolarů! To je v přepočtu cca 36,5 mil. Kč.

A ta úplně nejlepší věc nakonec? Bulova se této akce chytila a po vzoru svého rivala z 60. a 70. let, Omegy, se rozhodla vydat reedici měsíčního chronografu. Nejedná se o úplně věrnou kopii originálu se vším všudy. Konec konců, jednalo se tehdy o prototyp. Bulova ale vzala originální design (včetně skutečně stylových podlouhlých tlačítek pro ovládání stopek) a do něj vložila to nejlepší co teď nabízí. Vylepšený Quartzový strojek Bulova Precisionist. Bulova za tento model chce cca 16 000 Kč a existují dvě barevné varianty: stříbrná a černá.

Na tyto hodinky se můžeme dívat dvěma pohledy. Buďto je budeme hodnotit jako bateriové chronografy za 16 000 Kč a v tomto pohledu nás pravděpodobně moc nezaujmou. Kdo by dal za bateriový model 16 000 Kč? Já ale preferuji jiný pohled. Pohled příběhu. O co u hodinek vlastně jde? Všichni máme telefony a klasické dražší hodinky samy o sobě jsou dávno překonaný koncept. I argument z lehkosti zjištění času pohledem na zápěstí je překonán. Chytré hodinky a náramky nabízí to stejné a k tomu v lepším poměru cena/výkon. A obstojné quartzové ručičkové modely seženeme za pár stovek. Někdo si kupuje hodinky jako stvrzení svého společenského statusu. S takovým konceptem se já ztotožnit nehodlám, až moc zavání elitářstvím. Podle mě si s hodinkami kupujeme kus nostalgie. Máme v nich příběh. Ať už ten vlastní, který si postupem času vytvoříme, tak ten se kterými hodinky už přichází. U mechanických hodinek to je příběh o tom jak lidé dokáží z pouhých mechanických součástí, stvořit něco neuvěřitelně komplikovaného, aby to pak celé dohromady naprosto jednoduše ukazovalo tu nejzákladnější veličinu. Čas. Kupujeme si příběh inženýrského díla pečlivě zdokonalovaného a zkoumaného po celá staletí.

U Bulovy si kupujeme jiný příběh. Příběh dobývání vesmíru. Příběh o tom, že pokud chceme, dokážeme velké věci. Příběh toho, že i v tak obrovském projektu, jakým bylo Apollo, se najdou tak malé věci, jako je příběh jedněch hodinek, a i přesto je o těch maličkých věcech hodno psát. Pokud si tyto hodinky rozhodnete koupit z tohoto důvodu, určitě nebudete zklamaní. A nakonec, ony Vás nezklamou ani jako hodinky samé. Přečtěte si recenzi od Jirky. Všimněte si, jak sám hned v úvodu píše o tom, že si hodinky zamiloval. Protože to nikdy není nejlepší poměr cena/výkon co nás okouzlí. Nikdy nebudete tak nadšení z hodinek, které si vyberete rozumem jako z těch, které si koupíte rozumu naproti. V hodinkách a ve světě je totiž něco daleko víc než chladná logika a pragmatický přístup ke všemu a ke všem. Něco většího. A o tom celý příběh Apolla i Bulovy je.

Post Scriptum

Konec? Ano, měl už být. Ale přece jenom. Zjistil jsem, že je ještě potřeba krátkého epilogu k už tak dlouhému článku. Pamatujete si na ty stopky, co měl sebou Dave při své misi? Zajímá Vás, co se s nimi stalo? David je předal svému kamarádovi, nadšenému pisateli odborně-populárních článků o vesmíru, Lawrence McGlynnovi. A kdo ví – Lawrence není multimilionář a možná se taky rozhodne vydělat nějaké drobné a dá je do další aukce. Pokud Vám tedy ta původní s chronografem od Bulovy unikla, možná budete mít další šanci. Watch this space!

Pro Helveti.cz, Jiří Turoň

[1] Transkript komunikace mezi posádkou Apolla 13 a řídícím střediskem v Houstonu. Dostupné online na: https://www.hq.nasa.gov/alsj/a13/AS13_PAO.PDF (strana 231)

[2] Chronograf = hodinky s funkcí stopek. Více zde.