Chronograf : Průvodce světem stopek na zápěstí

Většina lidí mimo hodinkovou komunitu však tuto komplikaci bere ryze jako designovou záležitost a dá se říct, že mnoho jejich majitelů ani nemá přesnou představu o tom, jak vlastně tyto „analogové stopky“ fungují. Z toho důvodu jsme se rozhodli pro vás zpracovat tento příspěvek, ve kterém si stručně představíme jednotlivé typy a jejich případné (ne)výhody.

Stručná historie chronografů

Ačkoliv dnes bereme stopky jako samozřejmost, jejich cesta na naše zápěstí byla poměrně dlouhá. Za úplně prvního vynálezce můžeme považovat Francouze, který se jmenoval Louis Moinet a který svůj „čítač tercií“ sestrojil už v roce 1816 pro astronomické účely.

Termín chronograf (z řeckého „psát čas“) pak více zpopularizoval Nicolas Rieussec v roce 1821, jehož přístroj zaznamenával časy koňských dostihů kapkou inkoustu na papírový kotouč. Zlomový okamžik pro nás, nositele moderních hodinek, přišel v roce 1913, kdy značka Longines představila první chronograf určený přímo na zápěstí.

Další velká revoluce pak přišla až s rokem 1969. Tehdy proběhl slavný „závod“ mezi Zenithem, Seikem a konsorciem dalších švýcarských značek v čele s Heuerem a Breitlingem o to, kdo vyrobí první chronograf s automatickým nátahem. Vítězem se nakonec stal Zenith se svým – dnes již legendárním – strojkem El Primero.

Rozdělení podle typu strojku

Než se vrhneme na možnosti rozložení číselníků a speciální typy chronografu jako takového, je dobré si uvědomit, v jakých typech strojku vlastně „chrona“ najdeme. Obecně vzato nejsme nijak omezeni – existují totiž jak quartzové, tak mechanické kousky.

Zásadním rozdílem v tomto případě je, že zatímco modely s bateriovým pohonem nejsou až tak komplikované co do konstrukce, u mechanických (tedy manuálních i automatických) chronografů se bavíme o opravdu komplexním kalibru, který s přehledem může čítat stovky součástek.

Mimo toto tradiční vymezení stojí určitě za zmínku také Mecaquartz strojky, které jsou v podstatě takovým hybridním řešením. Podrobněji jsou vysvětlené v jednom z našich nedávných článků – nicméně v krátkosti jde o klasické bateriové strojky s integrovaným obvodem, ale také mechanickým modulem. Ten nejčastěji ovládá právě stopky. Běžná vteřinová ručička tedy skáče 1× za sekundu, zatímco ta chronografová má po spuštění plynulejší chod, evokující mechanické kalibry. To ocení především nadšenci, kteří nechtějí vydávat poměrně značné prostředky třeba za čisté automaty.

Bi-compax nebo Tri-compax?

Když se podíváte na číselník chronografu, první, čeho si pravděpodobně všimnete, je rozložení malých subčíselníků. Nejčastěji se na hodinkách vyskytují dvě konstrukce. Pojďme se na ně podívat:

Bi-compax (Dva sčítače)

Tento design je velmi často oblíbený u milovníků vintage stylu. Na číselníku najdete pouze dva subčíselníky (nejčastěji na pozici 3 a 9).

• První obvykle ukazuje běžnou vteřinovou ručičku času.
• Druhý sčítá minuty stopek (často do 30 nebo 45 minut). Toto rozložení je krásně symetrické a čisté. Najdeme ho u mnoha retroinspirovaných modelů. Velmi povedeným příkladem je třeba značka Hamilton s modely American Classic Intra-Matic nebo Fortis s řadou Flieger F-43.
  

Tri-compax (Tři sčítače)

V případě těchto chronografů jde o klasiku, kterou proslavily především ikony jako Omega Speedmaster, Rolex Daytona nebo třeba dostupnější Bulova Lunar Pilot. Tři malé ciferníky tvoří na ploše trojúhelník (nejčastěji na pozicích 3, 6, 9 nebo 6, 9, 12).

• Oproti předchozímu rozložení nám zde přibývá sčítač hodin. Stopky tak dokáží měřit i delší úseky, typicky až do 12 hodin. Je to asi nejčastější podoba moderních sportovních chronografů, ať už mluvíme o mechanických Tissot PRX a PR516 nebo třeba solárních Seiko (SSC813P1, SSC911P1 a mnoho dalších). V kombinaci s datumovým okénkem nemusí číselník působit tak symetricky, a pro některé je příliš plný; nicméně i přesto má tato verze velké množství podporovatelů.
• Dobré je také zmínit, že někdy se můžeme u této konfigurace setkat také s tím, že třetí subčíselník neslouží pro měření hodin, ale je použit na zobrazení 24hodinového formátu. To se hodí především při nastavování času, kdy majitel přesně ví, zda se nachází v poledne, anebo o půlnoci.

➡️ Tip: Velmi oblíbenou variantou u obou stylů je tzv. Panda dial – bílé pozadí na číselníku a černé subciferníky (připomínající oči pandy), nebo Reverse Panda (černý podklad, světlé sčítače). Tato verze zaručuje skvělou čitelnost a v podstatě nestárnoucí styl.

Matematika na lunetě: Tachymetr, telemetr, pulsometr

Mnoho chronografů má po obvodu sklíčka lunetu popsanou čísly. I tato část hodinek není jen na okrasu, ale může posloužit v podstatě jako analogová kalkulačka. Věcí, které bychom si pomocí těchto stupnic mohli spočítat, je poměrně velké množství; nicméně pro přehlednost se pojďme podívat jen na ty nejčastější:

Tachymetr

Tachymetr je asi nejběžnější stupnice. Slouží k měření průměrné rychlosti na známou vzdálenost (typicky 1 km). Z největší popularity se tento typ rozložení lunety těšil především před vynalezením digitálních měřidel pro účely automobilových závodů na okruhu, kde je vzdálenost jednoho kola jasně daná.

➡️ Jak na to? Jedete po dálnici, míjíte patník s označením kilometru. Spustíte stopky. U dalšího kilometrovníku stopky zastavíte. Ručička ukazuje na číslo na lunetě – to je vaše rychlost v km/h.

Telemetr

Vzácnějším typem je telemetr. Tuto stupnici lze použít pouze u objektů nebo jevů, které je možné vidět i slyšet. Měří vaši vzdálenost na základě rozdílu mezi rychlostí světla a zvuku. Nejčastějším příkladem je určitě měření toho, jak daleko se nacházíte od bouřky, ale své uplatnění si tato vymoženost našla v minulosti také mezi vojáky u dělostřelectva.

➡️ Jak na to? Uvidíte blesk a spustíte stopky. Jakmile uslyšíte hrom, zastavíte ručičku chronografu. Ta následně ukáže, jak daleko bouřka je.

Pulsometr

Poslední z hlavní trojice lunet je pulsometrická. Název napoví, že lze s její pomocí dopočítat počet tepů srdce za jednu minutu. Nejčastěji se dá logicky použít ve zdravotnictví a rozpoznat ji lze díky francouzskému nápisu „Gradué pour 30 pulsations“.

➡️ Jak na to? Nahmatáte tep, spustíte stopky a počítáte 30 úderů srdce. U třicátého stopnete. Ručička ukáže tepovou frekvenci za minutu – žádné násobení, okamžitý výsledek.

Není chronograf jako chronograf: 4 hlavní typy

Ačkoliv drtivá většina hodinek funguje na principu START – STOP – RESET a zvládne měřit pouze jednu událost, existují také specializované varianty, které vznikly pro specifické potřeby v době, kdy ještě nebylo možné použít digitální zařízení.

Klasický chronograf (standard)

To, co má přes 90 % hodinek, se dá označit za „běžné provedení chronografu“. Nezáleží přitom na tom, zda se bavíme o Bi-compax nebo Tri-compax rozložení. Horním tlačítkem (na pozici 2. hodiny) stopky spustíte. Tím samým je zastavíte a případně opět rozběhnete. Spodním tlačítkem (na pozici 4) je pak následně možné je vynulovat. Jednoduché a funkční.

Důležitou poznámkou je, že aby bylo možné stopky vynulovat, musí být zastavené. Pokud zmáčknete reset u běžících stopek, riskujete v případě mechaniky poškození. U quartzu se obvykle nestane nic, avšak rozhodně to také nedoporučujeme.

Flyback chronograf

Určitým vylepšením je flyback chronograf. Tato funkce vznikla původně pro piloty. Důvod byl jednoduchý – představte si, že letíte podle mapy a musíte přesně v určitých intervalech měnit kurz. Například letíte 2 minuty na sever, pak musíte okamžitě začít měřit 3 minuty na východ a tak dále. U běžného chronografu byste museli stopky zastavit, vynulovat a pak opět spustit, což je v dané situaci poměrně nepraktické. U flybacku tato starost odpadá, protože lze stisknout tlačítko resetu za běhu. Ručička okamžitě „odletí“ na nulu a ihned se sama rozběhne nanovo.

Monopusher chronograf (jednotlačítkový)

S třetím typem stopek se v podstatě navracíme ke kořenům této komplikace jako takové. První náramkové chronografy totiž měly jen jedno tlačítko (někdy dokonce integrované přímo v korunce). Všechny funkce se v tomto případě ovládají postupným mačkáním jednoho tlačítka: Start → Stop → Reset → Start. Nemůžete tedy stopky zastavit a pak znovu spustit, nýbrž je vždy nutné cyklus dokončit resetem.

Dnes jde spíše o okrajovou záležitost, kterou si pořídí především opravdový nadšenec anebo někdo, u koho je jasné, že se pro ně rozhodl čistě z důvodu vzhledu, avšak reálně nic měřit nehodlá. Najít tento typ chronografu můžeme třeba u značek jako Longines anebo u menší švýcarské manufaktury Vulcain.

Split-Second (Rattrapante / Doppelchronograph)

Za jeden z absolutních vrcholů hodinářského umění můžeme považovat dvojitý (někdy dokonce trojitý) chronograf. Výrazů pro tuto komplikaci je celá řada – od anglického „split-second“ až po „Rattrapante“ nebo „Doppelchronograph“. Zároveň je nutné podotknout, že stejně jako u předchozích typů i zde jde o komplikovanou záležitost především v případě verzí s mechanickými strojky. U quartzových nejde vzhledem k odlišné konstrukci o tak nákladnou záležitost, i když rozdíl oproti běžným stopkám jde i tak vidět.

Tyto hodinky mají dvě centrální vteřinové ručičky, které jsou v základní pozici schované pod sebou a vypadají jako jedna. Po startu běží spolu. Když ale aktivujete třetí tlačítko (často na pozici 10. hodiny nebo v korunce), jedna ručička se zastaví (zobrazí mezičas) a druhá běží dál. Po dalším stisku se zastavená ručička bleskově rozběhne a „dožene“ tu běžící. Umožňuje to měřit mezičasy kol nebo dva souběžné děje. Mechanicky je to jedna z nejsložitějších komplikací na výrobu, čemuž pak logicky odpovídá i cena, pohybující se v řádech stovek tisíc Kč.

Závěr

Chronografy jsou pro mnoho nadšenců a sběratelů nedílnou součástí kolekce. A je to určitě oprávněně. Ať už s nimi budete měřit vaření vajíček (nejčastější použití, přiznejme si to), délku cesty do práce, nebo jen obdivovat jejich design jako takový, je to funkce, která vás nepřestane bavit.